vesmír duše
3
STAVY MÉ DUŠE
Je zvláštní a mnou samým nepochopitelné, jak se má duše vnitřně má. Dneska je celá pomatená z dvou různých a přesto stejných prostředí, i když pokaždé s jinými lidmi.
Byl jsem ráno na první letošní (leden 2011) bohoslužbě. Tam má duše vnímala něco tak krásně nepopsatelného. Její i můj stav souzněly ve chválách, u kázání jsem pozorně naslouchal, aby ty slyšené informace doletěly do mé vnitřní knihovny v duši J Byly tam dvě osoby s bříškem. Ano, další 2 budoucí miminka. Zmiňuji to proto, že má duše vždy JÁSÁ nad takovým zázrakem. O dětech však jindy. \Jen na okraj – mám je rád kvůli jejich čistým duším – myslím hlavně ty právě narozené, nezatížené denními marasmy (různými lžimi nasáklými). Mou duši většinou obveselí, pokud právě nepláčou či vřískají. Vidím v nich mého Stvořitele a Zachránce Ješuu.
Pak má duše putovala s mým tělem na oběd do Intersparu a odpolední odpočinek. Pro zajímavost - zíral jsem společně s pokladní, nad 2 řízkama. Ovšemže za jednu cenu, i když se mě na to ptala. Vedlejší pokladní jen zařvala, že jí to taky tak chodí. Paní mi to nakasírovala, ale šla se pro jistotu zeptat k paní kuchařce, co mi to naložila. Byla to pravda! Díky, Pane Ježíši, ty víš, co mám, mimo jiné, taky rád J
Odpoledne po menším odpočinku jsem se vydal na návštěvu do lískovecké stanice. Znám se tam se spoustou dobrých lidí či duší. Tak krásnými a mám je hodně v oblibě. Jsou odvážné, krásně chválí společně s duší mou našeho Boha – Taťku či Otce. Výborné kázání Aleše K. s 5i P čili přáními z knihy Jozue a putování Izraele pouští s Mojžíšem – opravdu moc poučné i povzbuzující.
--- příběh ---
Dnes secvičujeme mozek na nepředvídané situace a těžké okolnosti.
,, Mífo, jsi připravenej?“ ,, Jasnačka, jdem na to!“ A tak spolu vedem rozhovory, jak vyřešit přepadení, tzv. ,,aliance“ (cizinci) .
,, Hele, ty musíš dávat pozor hlavně zpočátku a nerozněcovat cokoli, co by vedlo k tomu, aby nás zajali nebo kdovíco…“, říkám Mífovi,. ,,Mhm, dobrá… Tak mě zkus nějak vyprovokovat.“
Než to dořekne, tak mu dost rychle zkusím podrazit nohy a kroutím mu ruku. Mífa na to, samože, reaguje po svém: ,, Cha, dostals mě, cizinče.“ „ Prosím tě, Mífo, trochu vážně. Jak by nás asi zajali a napadli?“ „ Jak? No též mě to vrtá hlavou…“ „Určitě však ne tak, jak si myslíme. „ Tak, jak to nacvičíme?“ „ Spíš bysme asi měli trénovat náš postřeh a mrštnost.“ „ Mhm, možná, … ehm.“
„ Nebo spíš naši mysl, jak to udělat, aby nás ti „aliance“ neodhadli či se nemýlili, že jim chcem nějak ublížit.“ „ Možná jo, čoveče.“ „ Nic lepšího už mě jaksi nenapadá.“ „ Tak jdem na to.“
No, bavilo nás to tak hodinu, zkoušeli jsme radši dvě. Snad to k něčemu bude, prolétlo mi hlavou. Jsem zvědavej, až přijde na věc. Pak jsme ještě trénovali naše hlasy v tónech či různých tóninách a v přednesu. Člověk toho opravdu moc neví, co ho v tom kosmu potká. Jenže ta touha po tom novém, to je prostě hnací motor.
4
DUŠE MÁ CHVÁLICÍ
Když vnímám Ježíše či celou svatou Trojici, ať už za přispění hudby či mých modliteb, pak má duše chce moc chválit. Děkovat z celého mého dobrého já, s vřelostí sobě vlastní. Občas se to daří, občas vůbec, podle mých tzv. psychických rozpoložení ...často rozptýlen a dost otráven z práce….
Učím teď Beránky, ty naše nejmenší – krásné duše J Mám tudíž na konci bible 3 písničky - už 4, které s nimi občas zpívám. „ Už jsi dnes Bohu poděkoval, za všechno, co ti dává ... On dávat nepřestává.“
Mou chybou je, že Boha nežádám. Ani nevím úplně proč. Když jsem však kupoval svůj byt, když přišly útoky, tak jsem to Bohu dával s přesvědčením, že do bytu budu zvát hosty na obědy. To se mi částečně daří, občas zvu i na večeři :-)
Možná Boha neprosím, protože jaksi tuším, že mi to stejně nedá. Předpokládám, že není Boží vůlí, abych byl miliardářem – no skromnej, to teda já umím být – ironie. Do jisté míry mi Bůh nedá ani to, oč Ho žádám, nebo alespoň ne hned, jak bych chtěl.
2. píseň „To je supr, že jsi tady“ – ta mě těší stejně, jako děti. Proč chodím ráno do kostela? Mám radost z toho, že se setkám s Bohem, Jeho slovem v podobě kázaného slova? Těším se? Někdy ano, jindy ne. Vzpomínám si, jak mě jednou mí rodiče opustili po hádce v neděli ráno a já do kostela šel hodně nasbroušenej. Chvály jsem probrečel - což se mi stalo poprvé. Prožíval jsem v nich totiž pohlazení, pochopení a taky ocenění, kdy mi Bůh skrze ně řekl: „Je opravdu fajn, že tu jsi.“ Pak za mnou po bohoslužbě poslal hned 3 lidi, obvykle za mnou dojde tak jeden či dva. Dokonce jsem se mohl i s tím jedním modlit, byla to teda sestra, mé duši blízká. Díky, Bože, za ni.
Zbytek kapitoly už bych prochválil. Mám na mysli však ještě jednu ,,mou“ píseň, kterou poslouchám od Agape: ,, Jsem ti blízko, velmi blízko – blíž než se zdá“.
Při mé dnešní únavě, po hudebních chválách i po kázání, je to nakonec to nejhezčí… Bůh je blízko mě - i tobě, milá duše!
To je tak krásný konec dne!
Děkuji ze srdce za blízkost mé duši,
Otče, Pane Ježíši a Duchu svatý!!!
--- příběh ---
Trénovali jsme už celý rok. Společnost pro vesmírné výzkumy AFCR nám oznámila, že se projekt už brzy uskuteční. Což mě a Mífu samože moc těší. Ona ta příprava je dost těžká, to si nemyslete. Hlavně ta tzv. stavová, kdy jste třeba zavěšeni ve volném prostoru - v tělocvičně, a voni tam s váma všelijak točí a tzv. navozujou vesmír na zemi. Někdy to bývá hodně drsné, to je pravda. Na stranu druhou nejsem žádná „ baba“, tak to vydržím. Naštěstí to funguje jináč než u opravdových kosmonautů, např. nemusím sedět v centrifuze, což je moc dobře. Mám slabší žaludek a kdo ví, jak by to dopadlo. Mífa občas trpěl, když ho párkrát pustili prudce k podlaze až se jí dotkl, sice ne hlavou, ale ono to bolí, když je to prudce i na ruku nebo nohu. No jo, prostě to tak je, už to mám za sebou. Ještě teda pár dní a pokus s přenesením do kosmu se uskuteční. Zajímavé je, že já a Mífa máme dost odlišná chápání ohledně našich představ o neznámu. Tak si to tak navzájem povídáme:
,,Ha, jak si teda představuješ ty aliance?“ , ptá se mě Mífa. „ Jak ?“, odpovídám, „třeba jako dlouhé tyče s kulatejma břichama, jednou nohou, deseti očima a deseti rukama.“ – „ No“, usmívám se, „ rozhodně ne jako nějaké zelené stvůry.“ Mífa: „ Já taky ne jako nějaká monstra, ale občas mě děsí různé představy... Vem si, že jsou agresivní a já nejsem tak moc rychlej a ani ty moc ne.“ „ Co? …. říkáš nesmysly, vždyť jsme to trénovali a tam nebudeme přece my osobně.“ „No právě, my tam osobně nebudem. Voni nám vysajou mozky nebo nás na něco napojej a vymažou naše mozky a co pak budem?“ „ Mhm,“ zadumám, „můžeš mět třebas pravdu. To bysme byli, víš kde.“
„No, to právě nevím. Když nás někde zavlečou do hlubokého vesmírného čehosi a ještě tmavého, jak se vodtamtaď vymotáme?“
„ A co ta tvá kámoška?“, ptak se zas jednou Mífa. „ Myslíš Alenku?“, ptám se a reaguju hned, „ ta se mnou byla asi rok a pak se vodstěhovali kamsi na samej okraj republiky, holt…“ „Vlastně jo, jsem zapomněl. Na to já: „ A ta tvá, Marie?“ „ Ta už taky není má, ta už je Pepova, provdala se za něho před rokem, to sem ti asi neřek.
____________________________________________________________________
Copyright 2011, VH